Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry (...) charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Příspěvek se věnuje problematice antického řeckého sportu, konkrétně významu sportovních zápolení a jejich výchovné a vzdělávací roli. Pozornost autor věnuje rozboru pozic filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela. Po nastínění kontextu tématu představuje a interpretuje základní filosofické a náboženské premisy sportovního výkonu a jeho výchovné role. Řadí mezi ně úsilí o dosažení božské přízně, nesmrtelnosti, vyššího společenského postavení, ale i ideálů kalokagathia, areté a dalších ctností. Důležitý rozměr antického sportu spatřuje rovněž v jeho formativním potenciálu směřujícímu k přípravě na (...) duševní život. Hlavní část příspěvku se věnuje přístupu k pohybovým zápolením u filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela, kteří svými úvahami k chápání výchovné role sportu podstatně přispěli. Následně se autor zaměřuje na identifikaci dobrého sportu podle zmíněných myslitelů a na zkoumání role sportu v kontextu dobrého života, který nahlíží v aristotelském rámci jako dosahování blaženosti. Cílem textu je identifikovat a vyzdvihnout výchovný smysl sportování, poukázat na jeho filosofické konotace a možnou roli sportu v otázce vedení dobrého života. ----------- This manuscript deals with the problematics of ancient Greek sport, specifically with the significance of sporting practices and their educational role. Attention is given to a detailed analysis of the positions of the philosophers Socrates, Plato, and Aristotle. After demonstrating the context, the author presents and interprets fundamental philosophical and religious premises of the athletic performance and its educational role. Among the identified features are the effort of acquiring divine favour, immortality, higher social status, but also the ideals of kalokagathia, areté, and other virtues. Important dimension of ancient Greek sport is also found in its formative potential which aims at the preparation for intellectual life. The main part of the article is focused on the approaches of the philosophers Socrates, Plato, and Aristotle towards the sporting practices. These thinkers made an important contribution to the understanding of the educational role of sport. Then, the author identifies a good sport according to these thinkers and examines the role of such sport in the context of a good life, which is considered in the Aristotelian perspective as achieving beatitude (eudaimonia). The aim of this article is to identify and highlight an educational purpose of sport, underlines its philosophical connotations, and demonstrate its possible role in the context of a good life. (shrink)

Artykuł poświęcony jest zagadnieniu apolitycznego charakteru sportu. Badania mają na celu prześledzenie stanowiska Międzynarodowego Komitetu Olimpijskiego wobec upolitycznienia sportu i skonfrontowanie go z faktyczną działalnością MKOl, którą można określić jako polityczną. Badania doprowadziły do wniosku, że apolityczny charakter sportu to tylko mit. Masowa popularność sportu skłoniła wiele państw do prób wykorzystania go do celów politycznych, zmuszając MKOl do zajmowania stanowisk politycznych i przenoszenia sporów politycznych na swoje forum.

This paper discusses in detail the ethical issues in the contemporary professional sports and shows how these issues are addressed in the European Union countries and in the United States. From the ethical perspective it was decided that it is disputable to finance companies in competitive sports from a public purse (central and local government purse), to sponsor football clubs by bookmaking companies, to pay compensations (financial equivalents) for the change of membership in clubs by the players (the so called (...) transfers). It was noticed that in the era of deepening sports commercialisation and application of ambush marketing strategies a real problem has become how to protect the interests of sport fans. It was decided that reaching of a certain scale of business operations (e.g. a certain threshold of revenues or profits) by monopolistic sports organisations should be paralleled by their loss of privileged status and/or change of their organisational and legal status (change from voluntary, non-profit organisations into companies operating under commercial law). (shrink)

Razlika između prikaza vrhunskog sportaša nekad i danas možda se najbolje ocrtava u točki susreta kiborg-teorije i studija o sportu. Rekonceptualizacija pojma ‘sportaš’ u tome se smislu otvara kao pomak od ‘prirodnoga’ ka ‘umjetnom’. Tijekom ljudske povijesti vrhunski sportaši uvijek su bili doživljavani kao na određeni način ‘ne-prirodni’ i slavljeni kao heroji koji su nadvladali granice svojih prirodnih tijela. Današnji sportski događaji privlače više gledatelja nego ikada ranije, a oštra konkurencija podiže i same standarde i kriterije natjecanja. Sportovi koji (...) privlače mase gledatelja već su odavno predstave ‘nakaza’; gledateljima na stadionima ili pred televizorom u udobnosti njihovih domova gotovo je nemoguće zamisliti da bi i sami ikad mogli postići tako super-mišićavo tijelo sa super-brzim refleksima. Staromodni krv, znoj i suze još su uvijek negdje prisutni, iako inkorporirani u napredna dostignuća moderne tehno-kulture. Mnoštvo pitanja koja proizlaze iz takve perspektive pronašla su svoje mjesto za raspravu u relativno novom pluriperspektivnom pristupu izazovima biotehnološkog doba – bioetici. Bioetika nudi platformu za dijalog o bitnim pitanjima današnjice, dijalog koji nadrasta disciplinarne, stručne, historijske i kulturološke pozicije. Takav diskurs suočava se, međutim, sa pluralizmom u pristupima kao i metodološkim barijerama te pretpostavlja stvaranje odgovarajuće teorijske podloge. Ovaj rad će izdvojiti samo neke problemske točke koje u području sporta plastično ocrtavaju nedostatnosti postojećih monoperspektivno orijentiranih koncepcija. U tome smislu, naglasit će se samo neki simptomi koji ukazuju na dezorijentiranost svakodnevnog življenja, a koji se na osoben način prikazuju u sportu: krhkost etičkih pozicija sadržanih u konceptima »duha sporta« i fair playa u sučeljavanju sa znanstveno-tehničkim napretkom, objektivacija tijela, te porast interesa za aktivnostima visokog rizika. U ovome radu navedena obilježja razumijevaju se kao znakovi potrebe za nadilaženjem redukcionističkih i monoperspektivnih pristupa, donedavno dominantnih, a koje osobit bioetički pristup ima mogućnosti nadići. (shrink)

This contribution focuses on the comparisonof the philosophical conceptions of Aristotle and Bernard Suits regarding the role of sports in the context of a good life. The approaches of both thinkers differ not only in terms of the cultural and historical conditions of their positions but also in their distinct philosophical perspectives and theses. Given the historical reality, it is evident that a thorough comparison of Aristotle and Suitscan only be made by taking into account the specific cultural circumstances and (...) only within certain delimited topics. The presented text provides the reader with the main theses of both authors, introducingtheir philosophical foundations, argumentativestructure, and the primary reasons for their differences in thought. It is based on a critical analysis of the key primary texts of both thinkers.A detailed examination reveals that the debatehighlights the tension between the instrumentaland autotelic role of physically competitive activitiesin human life, with the examined thinkers representingthese contrasting poles. The presented analysis leads to the identification of the condition for the possibility of including sports in the context of a good life, which involves recognizing and valuing both the instrumental and autotelic dimensionsof sports. These dimensions are explained and further explored in the text. (shrink)

Sport plays today an eminent role in man's life and in societies. Various sciences have made it the subject-matter of their reflection, i.e. psychology, sociology, the natural and humanistic sciences, art, philosophy, and theology. The present work seeks to answer some fundamental questions connected with the phenomenon of sport: what is it for man? whether and when does it serve the social integration of a community? what are the premises and principles of the ethics of sportive activity? what is the (...) aesthetic dimension of sport? what are the relations between sport and religious faith? The philosophical profile is dominant in the book, taking into consideration various aspects of sport: anthropological, social, axiological, and theological. (shrink)

Obsah: O. Zich: O některých logických a metodologických stránkách experimentu; I. Málek: Historická metoda a experiment; L. Tondl: Kauzální analýza a kauzální explikace.

Tento článek usiluje o systematický popis teorie stylů myšlení a myšlenkových společenství polského mikrobiologa Ludwika Flecka. Článek se zabývá výchozím bodem jeho teorie: případovou studií tzv. Wassermanova testu. Následně je Fleckova teorie prezentována nejprve ve světle Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna. Jsou zaznamenány některé podobnosti mezi oběma mysliteli. Přesto se Fleckova stanoviska od Kuhnových v některých důležitých ohledech liší. Na rozdíl od převládajícího názoru, tyto rozdíly zamezují tomu, aby byl Fleck považován za předchůdce Kuhna. Z těchto důvodů tento článek zmiňuje (...) také možnost prezentovat Fleckova stanoviska v jiném kontextu, jenž je pokládán za prospěšnější, a to francouzská epistemologie. (shrink)

ABOUT WEAK AND STRONG EMPIRICAL NECCESSITY. CATEGORICAL, DISPOSITIONAL PROPERTIES AND LAWS OF NATURE Pohľady na empirickú nevyhnutnosť možno rozdeliť do dvoch skupín: teórie slabej nevyhnutnosti a teórie silnej nevyhnutnosti. Do prvej teórie patria koncepcie, ktoré uvažujú svet zložený z pasívnych vlastností, akými sú kategorické vlastnosti. Za zmeny vo svete sú zodpovedné zákony prírody, ktoré sa od možného sveta k svetu líšia, a preto aj prejavy týchto vlastností sú odlišné. Druhú teóriu, teóriu silnej nevyhnutnosti, zastávajú filozofi, ktorí predpokladajú existenciu silovo aktívnych (...) vlastností, dispozícií. Práve tieto sú zodpovedné za zmeny vo svete, a vo všetkých možných svetoch sa prejavujú nevyhnutne rovnako. Autor argumentuje v prospech existencie dispozičných vlastností a tvrdí, že dispozičný výklad sveta netrpí modálnymi absurdnosťami, ktorými trpia teórie slabej nevyhnutnosti. Hoci aj dispozičné teórie majú svoje problémy a hlavne mysterióznosti, ktoré môžu viesť až do metafyziky dispozičných monád. Kľúčové slová: dispozičné vlastnosti, kategorické vlastnosti, modality, nevyhnutnosť, zákony prírody. (shrink)

Příspěvek se zabývá analýzou Jamesova pojetí náboženské zkušenosti představené v knize The Varieties of Religious Experience (1902). Text sleduje základní obsahovou strukturu Varieties, rekonstruuje Jamesův přístup ke zkoumání náboženské zkušenosti a kriticky reflektuje předkládaná stanoviska. Postupně se proto zabývá mysticismem, filosofií a vědou o náboženství jakožto možnými garanty osobní náboženské zkušenosti. Ačkoli od prvního vydání Varieties uplynulo již přes sto let, Jamesovy myšlenky v nich obsažené jsou i dnes inspirací pro celou řadu badatelů a výzkumníků. Cílem příspěvku je poskytnout čtenářům (...) skrze historigrafickou analýzu Jamesova díla základní vhled do problematiky zkoumání náboženských zkušeností a objasnit argumentační postup obsažený ve Varieties. V závěru textu bude poukázáno i na reflexi některých Jamesových myšlenek ve vybraných současných neurovýzkumech náboženských zkušeností. (shrink)

Abstrakt/Abstract Na příkladu dvou myslitelů ze zcela odlišných období dějin filosofie lze předvést otázku nejobecnějších podmínek pravdivé řeči, které se projevují na pomezí sémantiky v užším slova smyslu a utváření širšího pojmu světa jakožto pojmu, k němuž patří vytyčení jasných mezí smysluplného vypovídání o tom, co je. Od této velmi obecné otázky se příspěvek obrací k užšímu tématu negace čili k pravidlům užití řeči, která je sice správná a v některých případech pravdivá, avšak postrádá svůj vlastní a specifický korelát v (...) plné osnově skutečnosti samé. Výchozími texty jsou zlomky Parmenidovy básně O jsoucím a její moderní výklady od čtení Russellova až po tzv. modální interpretaci, kladoucí důraz na motivy nutného jsoucího a nemožného nejsoucího, a dále pasáže z Wittgensteinova Traktátu i Filosofických zkoumání (§ 50). Podrobnější srovnání postoje obou myslitelů k negaci umožňuje prohloubit i rozšířit starší srovnávání Parmenidova argumentu o nemožnosti mluvit o tom, co není, a Wittgensteinova důrazu na nutnou existenci jednoduchých objektů. Choosing two thinkers from two entirely different periods of the history of philosophy, one can fruitfully illustrate the issue of the most general conditions of truthful speech, which take effect on the crossroad of the narrowly conceived semantics and a broadly construed concept of the world as a concept that implies the posting of neat limits of the meaningful linguistic articulation of what there is. From this very general issue, the article turns to the narrower question of negation, and thus of the rules of the use of the correct and sometimes true speech that, nevertheless, lacks its specific referent in the full structure of reality. The texts under scrutiny are the fragments of Parmenides’ poem On Being and its modern exegeses ranging from Russell to the modal interpretation that emphasizes the necessary being and the impossible not-being, plus passages from Wittgenstein’s Tractatus and also his Philosophical Investigation (§ 50). A more detailed comparison of the attitude of both thinkers towards negation helps to both deepen and expand the earlier suggested parallel between Parmenides’ argument about the impossibility to speak about what is not and Wittgenstein’s emphasis on the necessary existence of simple objects. (shrink)

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem bude (...) způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů. (shrink)

Jakmile někdo začne mluvit o „analytické filosofii“, vytváří tím dojem, jako kdyby existoval nějaký zvláštní druh filosofie, kterou lze odlišit od ostatních druhů, a to pomocí jisté metody, tzv. „analýzy“. Otázky, které si chci v této souvislosti položit, znějí následovně: O jaké názory se opírá představa, že skutečně existuje takovýto zvláštní druh filosofie? Které z nich je třeba považovat za neopodstatněná dogmata a u kterých se naopak jedná o opravdové myšlenky? A konečně: V jakém světle se nám filosofie ukáže, když (...) dogmata zavrhneme a přidržíme se myšlenek? (shrink)

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část námitky (...) D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Práce svým zaměřením a významem překračuje pole otázek ze sféry zájmu estetiky tělesné kultury. Probírá estetickou normu v odborné literatuře, základy normologické problematiky v tělesné kultuře a klasifikaci základních druhů.

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. (...) Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Článek představuje teorii původu lidské morálky od Franse de Waala a zhodnocuje přínos filozofických komentářů od Christine M. Korsgaardové a Mary Midgleyové z hlediska oboru evoluční etiky. Základní struktura de Waalova přístupu je v souladu se sentimentalistickou teorií morálky, která určuje soucítění jako bazální morální cit. V interpretaci vlivné neodarwinistické genocentrické školy dále hraje zásadní roli altruismus. Stoupenci tohoto směru (R. Dawkins, G. C. Williams) nicméně obhajují rozdělení krutého světa přírody a etického světa lidské kultury; distinkce byla Fransem de Waalem (...) nazvána „teorií pozlátka“, neboť vyvolává obraz tenké vrstvy morálky nanesené na sobecké jádro lidské biologické přirozenosti. C. M. Korsgaardová využívá kantovskou etiku, aby ukázala, že zvířata nemohou být počítána za morální, neboť postrádají schopnost normativní autonomie. M. Midgleyová oponuje jak neodarwinistickému, tak kantovskému rozvrhu etiky a ukazuje, že soucítění patří k přirozenosti společensky žijících druhů a že reflektivní uvažování se vztahuje pouze k nejvyššímu patru evoluce morálky. Pozice M. Midgleyové je pro evoluční zkoumání morálky přínosnější než postup C. M. Korsgaardové. This article introduces Frans de Waal’s theory of the origins of human morality and evaluates the merits of the philosophical commentaries of Christine M. Korsgaard and Mary Midgley, and their application to the discipline of evolutionary ethics. The fundamental structure of de Wall’s approach is congruent with the sentimentalist theory of morality which determines sympathy as the most vital moral sentiment. A crucial role is also assigned to altruism in the view of morality in the influential genocentric neo-Darwinian school. However, proponents of this school (R. Dawkins, G. C. Williams) advocate the separation of the cruel world of nature and the ethical world of humane culture; this is dubbed “Veneer Theory” by F. de Waal, since it invokes an image of a thin layer of morality applied to a selfish core of biological human nature. C. M. Korsgaard applies Kantian ethics to argue that animals cannot count as moral because they are not capable of normative self-government. M. Midgley opposes both neo-Darwinism and the Kantian tradition in ethics in arguing that sympathy is a part of any social species’ nature, and that reflective reasoning refers only to the highest peak of moral evolution. It is argued that the position of M. Midgley is ultimately a more fruitful approach to the evolutionary examination of ethics than that proposed by C. M. Korsgaard. (shrink)

Autor si klade otázku proč, vzdor Husserlovu důrazu na jasné nazření, se jeho žáci často kloní k mystizujícímu iracionalismu. Poukazuje, že pokud Husserlův stěžejní pojem Wesen chápeme jako podstatu, Wesenschau přímo svádí k mystizujícímu výkladu. Navrhuje proto chápat Wesen jako smysl čili úkol, který jednotlivina přijímá v rámci celku a jímž se stává jednotlivinou určitého druhu. Takové pojetí řeší problém Wesenschau, avšak v rámci statického pojetí skutečnosti nás vystavuje nebezpečí psychologismu. Vyžaduje proto dynamické pojetí skutečnosti v pohybu, který vytváří potřeby (...) a tedy úkoly nezávisle na vůli určitého jedince a v tom smyslu a-subjektivně. Autor tento výklad nepovažuje za Husserlovu mens auctoris, jen za směr, kterým by se Husserlovo myšlení mohlo vyvíjet. (shrink)

V článku nejprve rekapituluji postoje, které k modalitám zaujali zakladatelé moderní logiky a analytické filosofie, preferující logickou či epistemickou redukci, poté přecházím k jejich soudobým metafyzickým oponentům, vycházejícím z novoleibnizovské ontologie možných světů, poukazuji na nevyjasněné předpoklady některých z jejich „argumentů“, k nimž pak – a k filosofické analýze možnosti vůbec – připojuji několik obecně-kritických tezí založených na Wittgenstein-Carnapově pojetí možného jako smysluplného.

Ve svém příspěvku stručně shrnu obsah knihy Stevena Pinkera The better angels of our nature: Why violence has declined a podrobím Pinkerovu analýzu vývoje násilí v lidských dějinách kritice. Dosavadní kritika tohoto díla ukazuje nejen na to, že Pinkerův popis jednotlivých historických období se zdá být na některých místech tendenční, ale že jeho obecná teze o zvyšující se mírumilovnosti společnosti není ze statistického hlediska prokázána. Připojím také vlastní kritiku Pinkerem identifikovaných psychologických změn, které podle jeho názoru vedly k bezprecedentní mírumilovnosti (...) současného člověka. Představím argumenty, které zpochybňují buď to, že tyto psychologické změny skutečně probíhají (proměna směrem k femininním hodnotám péče a k větším empatickým schopnostem), nebo že tyto proměny souvisejí s úbytkem násilí (přechod k utilitaristické morálce a k abstraktnímu myšlení). (shrink)

Epistemologie a kognitivní věda se zabývají studiem procesů poznání. Z výsledků takového bádání vyplývají určité diagnostické a preskriptivní závěry s cílem pozitivně regulovat způsob myšlení. Předložená práce má za cíl ukázat, že epistemické a kognitivní studie nejsou doposud dostatečně vyvinuté, aby mohly kategoricky doporučit správný a universální způsob myšlení. Pokrok ve vědě je výsledek kolektivního úsilí nejen současnosti, ale i minulých objevů a omylů. Na historickém případě chybné teorie flogistonu se tato práce bude snažit doložit, že se na objevení pravdy (...) plodně podílí i nesprávné epistemické procesy. Tendence některých myslitelů dneška takové praktiky morálně odsuzovat na základě prevalence pseudovědeckých názorů je málo produktivní. Podrobné studium dynamiky chybující minulosti osvětlí poznávací proces lépe než soubor sterilních epistemických pravidel. (shrink)

Problematika genových manipulací u člověka je velmi úzce spjata s eugenikou 20. století, přičemž moderní metody manipulující s lidským genomem bývají velmi často označovány za "eugenické" a na základě toho hodnoceny jako morálně nepřijatelné. Článek si klade za cíl představit problematiku tendenčního využívání definice pojmu eugenika v souvislosti s moderními genovými technologiemi a dochází k názoru, že cílené využívání záporné definice eugeniky záměrně vyvolávající negativní konotace může být v některých případech týkajících se genových technologií kontraproduktivní, a proto by tato definice (...) neměla být používána. (shrink)

Věhlas Gerberta z Remeše (jako papež Silvestr II.) je již od středověku tradován zejména v přímé vazbě s jeho studiem quadrivia ve Španělsku. Tato studie se zabývá problematikou měření času podle Gerberta a snaží se ukázat, že základní koncepce a znalosti, kterých Gerbert k měření času užívá, jsou takřka výhradně převzaty z latinské (převážně) encyklopedické tradice, s výjimkou díla De utilitatibus astrolabii, které je někdy Gerbertovi připisováno, v němž jsou recipovány arabské i latinské zdroje. Nejprve jsou popsány zmínky o Gerbertově (...) konstrukci horologií (část I), následně je představen Gerbertův dopis bratru Adamovi (část II), následuje vymezení základních pojmů – den, noc, rovnoměrná a nerovnoměrná hodina apod. podle latinské tradice i podle spisu De utilitatibus astrolabii (část III), popisy časových pásem podle latinských autorit, včetně řeckého původu těchto paralelních zón (části IV a V) a časová pásma podle nejstarších arabských astrolábů a spisu De utilitatibus astrolabii (část VI), návody k určení přítomnosti v určitém klimatu podle Gerbertova dopisu a spisu De utilitatibus astrolabii (část VII) a pokusy o vysvětlení některých dalších detailů z Gerbertova dopisu Adamovi (část VIII). (shrink)

Zawodnicy występujący w latach międzywojennych w polskiej lidze piłkarskiej byli bardzo wszechstronni i utalentowani, dlatego odnosili sukcesy sportowe także w innych dyscyplinach sportu. Celem pracy była ocena skali tego zjawiska. Masowy rozwój piłki nożnej w Polsce sprawił, że brakowało utalentowanych zawodników w zmaganiach obejmujących gry sportowe, lekkoatletykę czy sporty zimowe. Wysoka sprawność piłkarzy predystynowała ich do udziału w rywalizacji sekcji klubów sportowych, innych niż futbolowe. Przedstawiono szczegółowe wykazy piłkarzy, uczestników rozgrywek ligowych w latach 1927–1939, którzy zostali medalistami mistrzostw Polski (...) w hokeju na lodzie, lekkoatletyce, koszykówce, siatkówce i piłce ręcznej. Ponadto zaprezentowano sylwetki i dokonania najbardziej wszechstronnych zawodników. (shrink)

Masarykovy a Brentanovy snahy o překonání Humova skepticismu prostřednictvím počtu pravděpodobnosti lze chápat jako svého druhu "třetí cestu" mezi kantovským apriorismem a kapitulací před subtilními Humovými argumenty. U Masaryka je ono snažení součástí jeho projektu nové induktivní logiky, která (v návaznosti na Leibnize) by měla být logickým základem pro "umění vynalézat" (ars inveniendi). Masaryk akceptuje Humovu koncepci analytických soudů, ale zároveň inklinuje i ke koncepci Adolfa Ficka, v souladu s níž mají věty počtu pravděpodobnosti charakter syntetických soudů a priori; kromě (...) toho odkazuje pozoruhodným způsobem k Bernoulliho zákonu velkých čísel. Masarykovy úvahy vedou k závěru, že zákon velkých čísel zaručuje shodu mezi apriorními tvrzeními počtu pravděpodobnosti a empirickou skutečností, což podle Masaryka vyvrací "tresť" Humova skepticismu, spočívající v tvrzení, že rozum a zkušenost se vylučují. Vzhledem k tomu, že hlavním objektem Humovy kritiky byl pojem kauzality, je však nutno konstatovat, že Masarykovo snažení bylo neúspěšné, neboť žádná aplikace počtu pravděpodobnosti, jenž se zabývá náhodnými jevy, nemůže vést k založení kauzálního zákona (pokud tento zákon zahrnuje také tezi uniformity kauzální determinace). (shrink)

Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které (...) se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách). (shrink)

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme s (...) jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“). (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

XIV Zimowe Igrzyska Olimpijskie, które odbyły się od 8 do 19 lutego 1984 r., wciąż budzą nostalgiczne wspomnienia mieszkańców Bośni i Hercegowiny, a zwłaszcza mieszkańców stolicy. Choć był to schyłkowy moment trwania Jugosławii, władze komunistyczne włożyły wiele wysiłku w promowanie atmosfery „braterstwa i jedności”. Wkrótce jednak wybuchła wojna, a powojenny kształt, jaki przybrało państwo bośniackie, spowodował permanentny kryzys polityczny, społeczny i gospodarczy. W rezultacie Serbowie, Chorwaci i Bośniacy nie mogą się zgodzić co do wspólnej historii i wspólnych bohaterów. Jednym z (...) nielicznych miejsc wspólnych jest mit XIV Zimowych Igrzysk Olimpijskich, w związku z czym ówcześni idole sportu mogliby wypełnić luki w prawie pustym bośniackim aparacie symbolicznym. (shrink)

Aristotelova koncepcia definície v Druhých analytikách nepredstavuje len zásadný komponent dokazovacej vedy, ale v rôznych podobách je tiež zosobnená v spisoch jednotlivých vied a významným spôsobom ovplyvňuje podobu jeho filozofických a vedeckých skúmaní. I keď je systematickému výkladu spôsobov definovania venovaná celá druhá kniha tohto spisu, plné vyjasnenie účelu definícií sa ukáže až v širšom kontexte Aristotelovho modelu vedy. Cieľom štúdie je systematická interpretácia konceptu definície a predstavenie dvoch hlavných postupov definovania na podklade metódy vedeckého skúmania v spisoch Organonu.Podobu definície (...) do značnej miery utvára povaha objektov, ktoré vstupujú do vedeckého skúmania. V prvom rade je nutné zabezpečiť definície elementárnych objektov a vlastností, ktoré konštituujú predmet vedy. V tomto význame vystupujú definície ako jeden z bezprostredných počiatkov vedeckého sylogizmu. Postavenie takzvaných bezprostredných definícií je o to význačnejšie, že ich úlohou nie je len fixovať významy elementárnych pojmov vedeckého jazyka. Aristotelova metodológia vedy je vystavaná na esencialistických základoch a definície tak majú za úlohu zachycovať všetky nutné vlastnosti popisovaného druhu objektov, pričom zároveň z výmeru vylúčia tie vlastnosti, ktoré sú pre neho náhodné. Z toho nasleduje, že jednému druhu nutne náleží len jedna úplná a adekvátna definícia, čo vedcovi umožňuje vytvoriť spoľahlivý základ pre dokazovaciu fázu skúmania zaistením pravdivých premís, ktoré vyčerpávajúcim spôsobom popisujú svoj objekt.Na opačnom konci procesu vedeckého skúmania stoja sylogistické definície. Na rozdiel od prvého typu objektu definície, ich predmety sú komplexné a esencia nie je zjavná. Nakoľko cieľom definície je práve zobrazenie esencie, Aristoteles používa dôkaz ako nástroj jej zobrazenia. V tomto kontexte uvádza príklady prírodných fenoménov zatmenia a hromu, ktorých príčina je od nich odlišná, čo vytvára potrebu tohto špecifického postupu ich uchopenia. Na podklade Aristotelovho výkladu, štúdia analyzuje tieto dva typy definovania ako integrálnu súčasť vedeckej metódy a prirodzený dôsledok potreby adekvátneho postihnutia esencie predmetu skúmania. (shrink)

Válka byla po staletí opakovaně podrobována etické a filozofické reflexi a za tu dobu se nahromadilo množství hmatatelných dopadů, které to mělo na její charakter (mj. zákaz některých zbraní a způsobů boje či přijetí dalších limitujících opatření inspirovaných učením o spravedlivé válce). Ne úplně často řešenou otázkou ale zůstává, zdali dlouhodobé vzájemné působení války a filozofie zpětně neovlivnilo i samotnou „vědu o moudrosti“. Patrně neexistuje oblast lidské činnosti, do níž by fenomén války významně nepromluvil, a výjimkou by proto neměla být (...) ani filozofie. Především v oboru politické filozofie (a podoboru známého pod označením spravedlivá válka) lze identifikovat hmatatelný otisk válečného dění v obsahu vůbec těch nejdůležitějších a nejvlivnějších děl této disciplíny od antiky až do současnosti. Cílem příspěvku je upozornit na značně formativní vliv válečných událostí na některé stěžejní myšlenky politické filozofie a v několika konkrétních příkladech prezentovat rozsah vzájemné interakce. (shrink)

V pátém Logickém zkoumání polemizuje Husserl s možností čistého Já jako funkce sjednocující intencionální prožitkové obsahy. Tato argumentace je explicitně zaměřena proti novokantovské koncepci čistého Já Paula Natorpa v jeho Úvodu do psychologie na základě kritické metody z roku 1888. Následující text zkoumá polemiku týkající se statutu jáství a dotazuje metafyzické a logické předpoklady, které jsou v této polemice aktivní. Prozkoumání těchto předpokladů je konečně využito pro načrtnutí některých klíčových motivací, které vedly Husserla při přehodnocení statutu a role čistého Já (...) v jeho Idejích k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii. (shrink)

Tento článek se zabývá problémem těžké volby při srovnávání dvou velmi odlišných alternativ. Takové srovnání můžeme akceptovat jako skutečné dilema, nebo odmítnout jako chybné posouzení, protože se srovnává něco nesrovnatelného. Ale co přesně namítáme, když někoho kritizujeme, že srovnává nesrovnatelné? Co vlastně znamená, když o někom řekneme, že srovnává jablka s hruškami? Ukážeme si, že hlavním zdrojem problému není skutečnost, že se srovnávají položky různého druhu, ale spíše potřeba zohledňovat relevantní kontexty. Náročnost porovnání je úzce svázána s náročností jeho zdůvodnění. (...) Skutečnost, že se srovnává nesrovnatelné, se pak projevuje ve vadách takového zdůvodnění. Zejména v tom, že se nedostává uspokojivá odpověď na praktické otázky, proč se v daném kontextu porovnávají zrovna tyto dvě položky, proč se zde porovnávají podle tohoto a ne jiného kritéria a co z takového porovnávání pro tento kontext vlastně vyplývá. Problém srovnávání nesrovnatelného bude ilustrován na příkladech z estetiky, etiky a teorie práva. This article deals with the hard choice when comparing two very different alternatives. Such a comparison can be accepted as a true dilemma or it can be rejected as a wrong evaluation because it is compared something incomparable. But what exactly do we object to by criticizing someone for comparing the incomparable? What does it mean to say that someone compares apples with oranges? I will show that the main source of the problem is not the fact that items of different kinds are compared, but rather the need to take into account relevant contexts. The difficulty of comparison is closely linked to the hardness of its justification. The fact that it is comparing the incomparable is then reflected in the defects of such a justification. Especially in the absence of a satisfactory answer to the practical questions why just these two items are compared in the given context, why they are compared here according to this and not another criterion, and what follows from such a comparison for this context. The problem of comparing the incomparable will be illustrated by examples drawn from aesthetics, ethics and legal theory. (shrink)

Na základě vlivné Augustinovy analýzy chápal středověk lež jako vždycky špatnou, zatímco pozdější renesanční a barokní autoři Grotius a Milton tvrdili, že v některých případech je lhát správné. Předkládaná kompromisní pozice tvrdí, že lež je vždycky špatná, protože je to vědomé pronesení nepravdy za účelem oklamat, ale ne vždy, když pronášíme vědomou nepravdu, tak lžeme.

Cílem článku je prozkoumat Hegelovu koncepci dialektiky a určit, které její prvky pronikají do pozice hermeneutické fenomenologie, v níž se, zvláště díky H.-G. Gadamerovi, pojem dialektičnosti zkušenosti stal důležitou součástí teorie rozumění. Článek vychází z přesvědčení, že motivy platónské dialektiky působí v hermeneutice společně s motivy Hegelovy dialektiky, jež svůj smysl čerpají z vývojové souvislosti moderní filozofie. V článku se proto jak Hegelovou koncepcí dialektiky, tak způsobem hermeneutického osvojení některých prvků této koncepce zabývám v širším kontextu moderní filozofie. Zvláštní pozornost (...) je věnována pojmu dialektického zvratu. (shrink)

Objektivistická filosofie Ayn Randové je i v současnosti myšlenkový směr, k němuž se někteří lidé aktivně hlásí a který zároveň představuje ideovou inspiraci některých směrů politických. Předkládaný text se zabývá kritickým zhodnocením konceptu ctnosti v kontextu objektivistické etiky, tzv. etiky egoismu. Nejprve se věnujeme tomu, jak sama Randová tyto předchozí etické koncepce hodnotí, a jejím vlastním základním východiskům – především principu sebezáchovy a racionálního lidského života. Další část textu se zabývá otázkou mezilidské interakce, ve které Randová odmítá jakékoli obětování a (...) altruismus. Centrální roli hraje v autorčině koncepci produktivní práce, k tvůrčí práci jako ke svému základnímu těžišti se vztahuje také její nauka o ctnostech. Specifický problém pak představuje koncepce žádosti a racionálního zájmu, která, jak se domníváme, vede k určitým kontraintuitivním důsledkům. Text je uzavřen srovnáním s koncepcí R. Nozicka a stručným závěrem. (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Tento dokument vznikl po několikaletém studiu díla významného společenskovědního myslitele dvacátého století Friedricha Augusta von Hayeka (vychází též z četby jeho interpretů a některých "inspirátorů") a byl sepsán pro účely závěrečné práce ve vedlejší specializaci Filosofie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Autor se rozebíraným tématům již v několika svých dřívějších statích věnoval. Tentokrát však presentuje ucelenější pohled, jehož cílem je vyložit problematiku s akcentem na vzájemné souvislosti jevů a myšlenek. Pro přehlednost je text strukturován do kapitol. Po krátkém úvodu (...) se věnuje vymezení fundamentálních (Hayekem resolutně od sebe odlišovaných) pojmů, kterými jsou spontánní řád a organizace. Navazuje kapitola upozorňující na počátky konstruktivistického racionalismu, resp. na myšlení René Descarta, Hayekem označovaného za filosofa stojícího u zrodu neomezené víry v rozum. Další kapitola je věnována Davidu Humovi, jehož teze Hayek častokrát "nadšeně cituje" a který poskytuje "oporu" jeho anti-racionalistickému přístupu. Poté se text soustředí na spontánní řád trhu (zejména pak na otázku spravedlnosti a svobody) a presentuje Hayekův významný koncept ve společnosti rozptýlených znalostí. Nakonec autor krátce diskutuje dnešní uplatnění Hayekova rozsáhlého odkazu. Předkládaná práce se primárně zaměřuje na ideu, která jednoznačně prostupuje celým Hayekovým dílem a poskytuje mu zcela zásadní argument pro vysvětlování jevů ve společnosti, totiž na ideu omezenosti našeho poznání. Cílem příspěvku je upozornit na Hayekovo myšlení prostřednictvím vybraných témat, přičemž se v případě těchto soustředit na kritickou reflexi hranic rozumu s poukazem na její význam a důsledky. (shrink)

Text představuje aktivní role-playing jako výzkumnou experimentální metodu v sociálních vědách. Zasazuje role-playing do rámce simulačních výzkumných metod, rozkrývá jeho epistemo- logii a dosavadní metodologická uchopení zejména v sociální psychologii. Hlavní linií textu je obhajoba epistemologických kvalit metody a experimentu v sociálních vědách obecně. Inspiračním zdrojem je zde na jedné straně Latourova kvalitativní sociologie asociací, tázající se po původu sociality a problematizující samotný před- mět sociálních věd, tj. sociálno. A na druhé straně přístupy naturalizující sociálně- vědné výzkumy propojením s kognitivní (...) vědou. V tomto ohledu je naším klíčovým předpokladem pro smysluplné uchopení sociální reality v její simulované podobě shodnost kognitivních mechanismů skutečného i simulovaného jednání. V pojetí textu jsou oba zdroje spojeny jejich akcentem na tematizaci sociálna jako inter-psychologického fenoménu mezi tradiční mikro a makro úrovní. Analogií s Petriho miskou text promýšlí posunutí původní metody situační sociální psycho- logie směrem k využití konstruovaných diegetických liminálních situací jako svého druhu laboratoří sociálna. (shrink)

Cieľom predkladanej state je pokus o upresnenie Kuhnovej teórie vedeckých revolúcií. Navrhujem rozlíšiť pojem vedeckej revolúcie, ktorý označuje sociologický fakt zmeny postoja vedeckého spoločenstva vo vzťahu k určitej teórii a pojem epistemickej ruptúry, ktorý označuje lingvistický fakt diskontinuity jazykového rámca, v ktorom je táto teória formulovaná. Analýzou zmien jazykového rámca možno získať klasifikáciu epistemických ruptúr na štyri typy, nazvané ideácia, re-prezentácia, objektácia a re-formulácia. V stati je každý z týchto typov epistemických ruptúr ilustrovaný na sérii príkladov z dejín fyziky. Uvedené (...) typy epistemických ruptúr úzko súvisia s vedeckými revolúciami. Klasifikácia epistemických ruptúr sa tak dá použiť ako východisko pri klasifikácii vedeckých revolúcií. Jednotlivé revolúcie možno klasifikovať podľa toho, akého druhu je epistemická ruptúra, ktorá príslušnú revolúciu sprevádza. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Explikácia patrí medzi kľúčové metódy analytickej filozofie. V tejto práci predstavujem návrh explicitného odlíšenia metódy explikácie od jej výsledku. V nadväznosti na prácu Rudolfa Carnapa sa snažím jeho explikačný projekt rozvinúť. Poukazujem na otvorené problémy Carnapovych kritérií adekvátnej explikácie; ukazujem, v čom sa explikácie od definícií líšia, aká je ich logická forma a ktoré explicitné kroky sú typické pre metódu explikácie. Napokon, približujem dôvody, pre ktoré je možné explikáciu chápať ako reláciu nahradenia medzi významovou charakterizáciou a definíciou určitého druhu.

Cieľom štúdie je vysvetliť motiváciu a podstatu filozofických koncepcií, podľa ktorých je tvrdenie normatívny fenomén. Začnem tým, že zmapujem kľúčové myšlienky k problematike tvrdenia, a lokalizujem typické normatívne prístupy. Potom rozoberiem, čo vlastne znamená povedať, že tvrdenie je normatívnym fenoménom špecifického druhu, a predložím špekulatívno-hypotetickú rekonštrukciu genézy tvrdiacej jazykovej hry - presnejšie, jej protoformy - ktorá by mala vyzdvihnúť jej charakteristické sociálno-normatívne aspekty. Na tomto základe postavím kritické porovnanie dvoch reprezentatívnych normatívnych prístupov k tvrdeniu: pragmatického inferencializmu Roberta Brandoma a Knowledge (...) Account of Assertion Timothyho Williamsona. Budem argumentovať, že Brandomov prístup adekvátnejšie vystihuje sociálnu povahu tvrdenia, esenciálnu pre túto rečovú hru. (shrink)

Tento článok si kladie za cieľ preskúmať možnú nadväznosť medzi Aristotelovými úvahami o polis a Marxovou filozofiou v prípade pojmu zóon politikon. Na to, aby sme tento problém mohli objasniť, tak bude nutné si položiť dve otázky: 1) Je skutočne možné doložiť, že Marx tento termín reflektoval či sa ním inšpiroval? 2) Sú v tomto prípade tvrdenia moderných bádateľov opodstatnené, pokiaľ ide o vplyv Aristotela na Marxa? Na prvú otázku odpoviem kladne, avšak v odpovedi na tú druhú vyjadrím značné pochybnosti, (...) ktoré budú založené na analýze primárnych textov. Dospejem tak k zisteniu, že niektorí bádatelia sa snažia za každú cenu nájsť aristotelské motívy u Marxa aj tam, kde to nie je jednoznačne preukázateľné. (shrink)

Tento článek zkoumá roli digitálních her jako virtuálních laboratoří pro řešení ekologických problémů a problémů souvisejících se změnou klimatu. Článek začíná zkoumáním průniku občanské vědy a digitálního hraní, konkrétně iniciativ, které umožnily globálním komunitám přispět k úsilí o zachování ekosystémů prostřednictvím společného sběru dat, analýzy a řešení problémů, které byly zásadní pro monitorování mořských biotopů. V návaznosti na tento vývoj prozkoumáme, jak digitální hry sdílejí paralely s mezokosmy, pokusíme se lépe vysvětlit jevy ekologických systémů a zároveň přispějeme k současným debatám (...) o biodiverzitě, ztrátě druhů a změně klimatu. Jedním z hlavních bodů je, že digitální herní světy rozšířily svůj záběr nad rámec jednoduchých ekologických simulací a zahrnují složité klimatické modely spolu se sociálními, politickými a historickými prvky, aby vytvořily detailní vyvíjející se virtuální prostředí, která se pokoušejí odrážet křehké propojení systémů v planetárním měřítku. (shrink)